Geny prostě nevyčůráš

Z deníku Létajícího cirkusu. Geny. Sobotní ráno. Teplota je ještě snesitelná. Po včerejším závodě se moc z pelechu nechce, ale musím. Rychle zapřaháme a vyrážíme na midový trénink. Oproti včerejšku to bude klidnější tempo a psi půjdou spíše v klusu. Alespoň takový byl plán. Kluci s Agátou hezky klušou, ranní rosa je chladí a tak to vypadá, že 13km trať zdoláme i s dvěma zastávkami na koupání za něco málo přes hodinku. Dojíždíme na vrchol stoupání. První 3km a 120m převýšení máme za sebou. Přejedeme silnici a spouštíme se úvozovou cestou k prvnímu rybníku. Psi zrychlují. V tomto úseku často potkávají srny. Takže, co kdyby … Najednou se kolem nás prožene žluto/bílý flek. Brzdím spřežení a zírám nevěřícně před sebe. Moje oči dostávají nadílku. To nemůže být pravda!!! „Kuličky“ v hlavě se pomalu dosypávají. Uprostřed cesty se na nás zubí Cecilka🤯. Ohlížím se a čekám, kdy se za zatáčkou objeví Martina a Donie. Zatím co my vyrazily na trénink, holky šly na ranní vycházku. Kruci, je jí 5 měsíců je to ještě štěně tak co tu dělá? Nevím, jestli se mám zlobit na toho psa nebo Martinu nebo sám na sebe. Co tento útěk bude znamenat dál? Jak se k tomu postavit jako musher? A mnoho podobně zbytečných otázek mi letí hlavou💭. Čekám tak tři minuty. Pískám. Nic. Dobře, takže klasický postup. Beru telefon a volám Martině. Bez překvapení, nebere to. Zase si nevzala do lesa telefon. Volám tedy Anežce. Tady se uplatňuje výhoda mladší generace, telefon si berou všude. Vysvětlím jí, co se stalo a kde jsme. Takže kdyby se náhodou Martina vrátila domů, bude vědět, že Cecilka je s námi. Čekám ještě tak pět minut. Je mi jasné, že z tréninku už dnes nic nebude. Lezu na káru a dávám povel. Psi se opět dávají do pohybu. Cecilka se zařazuje vedle Arthura a Agáty. Zkušeně na místo leadera. Přiznávám, že v tu chvíli mi ten pohled hladí na duši. Ten pes reaguje naprosto přirozeně❤️. Nebudu lhát, usmívám se. U rybníka zastavuji. Všechny psy vypřáhnu a nechám je ochladit a napít. Teplota si to už vyžaduje. Trochu nakvašeně otáčím káru, psy opět zapřahám a vyrážíme zpět. Odbočujeme a naší tréninkovou trat pro sprint. Projíždíme lesem. Cecilka se k mé nelibosti zakusuje Agátě do obojku a běží takto vedle ní. To se bude muset rychle odnaučit! Za jízdy volám opět Anežce, že jedeme domů a kudy. Tou dobou se přihnala z lesa domů i Martina. Podle hlasu, a jak jsem později viděl i výrazu v obličeji, překonala dnes svůj osobák na 3km a zaběhla jistě i lepší čas než včera na Trháku. Jediné čemu jsem rozuměl, bylo, že Cecilka je spratek a čůza a ať si domů doběhne se mnou. S tím se vzhledem k situaci dalo i souhlasit. Běžíme po louce. Cecilka občas odběhne stranou (udělat bobek) a pak se zase rychle vrací „ke svým“. Přistihl jsem se, že se mi ten dnešní trénink vlastně i líbí. V duchu jsem si hned musel vynadat🤦. Bude následovat technicky náročná část. Přejezd silnice, rychlý sjezd po louce, esíčko, a prudké klesání v průseku lesa s ne příliš kvalitní cestou. Tým tuhle cestu zná a tak jede, aniž by potřeboval moje povely. Soustředím se na to „miminko“. Hlavně se mi nesmí dostat před káru. To by byl velký malér. Úplně se při téhle představě oklepu. Naštěstí moje obavy jsou zbytečné. Ten prcek opět běží vedle mámy Agáty. Psi upravili tempo a tak jim Cecilka snadno stíhá i na tomto „tankodromu“. Konečně vyjíždíme z lesa na velkou louku. Tady už to bude hračka. Na Cecilce je vidět únava. Krátkým obloukem se dostáváme na pole za naší zahradou. No a tak vlastně skočil první trénink naši Cecilky. Jen doufám, že na ten další si ještě chvíli počká. Já jsem se opět přesvědčil, že s tímhle psem si ještě hodně užiju a Martina možná už pochopila, že geny opravdu nevyč.ráš 🤣🤣