Šumava

Šumava. Krásné pohoří na jihozápadě naší vlasti. Země plná oblých horských hřbetů, hlubokých lesů a romantických samot. Pro mě osobně má zvláštní kouzlo. Nebylo tomu, ale vždy tak. Jako dítě školou povinné jsem často trávil jarní prázdniny v Železné Rudě. Byla to doba, kdy Evropu protínala neprostupná „železná opona“. V paměti se mi uchovaly vzpomínky na celodenní vyjížďky na běžkách, puchýře, pach sušících se bot v lyžárně a sychravé počasí. Ano, mlhavé a sychravé počasí, to je přesně to co si mi v dětských vzpomínkách vybavuje. Letošní zima opět nenabízí příliš dobré sněhové podmínky. Tedy, sníh je, ale pouze na horách. A tak nejde-li sníh za námi, musíme my za sněhem. A kam jinam než na Šumavu? Trasu jsem měl vymyšlenou již dávno, co však chybělo, byl termín. Stále se mi nedařilo najít ten správný den. Až prostě rozhodla náhoda. V pondělí jsem si v zaměstnání „vymohl“ náhradní volno, alespoň na jeden den. Ráno budíček před pátou hodinou ráno 🥱. Připojit vozík, saně na vozík a psy do vozíku. Všechno je na svém místě a tak jedeme. Musím se přiznat, že od začátku jsem měl takový divný pocit v žaludku. Stále dokola jsem si opakoval věci, co jsem si chtěl a měl vzít s sebou, abych se ujistil, že jsme, nic nezapomněl. A co hůř, ve Čkyni mi přes cestu přeběhla černá kočka. Potvora. Jako by tam na nás čekala. Cesta i přes nepříjemná znamení, ale jinak probíhala podle očekávání. Štěstí mě opustilo až skoro před cílem. Můj plán počítal se startem na parkovišti v Jeleních vrších. Až tam jsem ovšem nedojel. Auto s plně zatíženým vozíkem uvízlo v kopci asi 200metrů od parkoviště. I přes veškerou snahu jsem nebyl schopen se k parkovišti „vyškrábat“. Po půl hodině marného boje jsem to vzdal a zvolil náhradní plán: parkoviště Nová Pec – Láz. Tam už žádný problém nebyl. Dokonce jsme jediní uživatelé této odstavné plochy. Předpověď hlásila nízkou oblačnost a slabé sněžení. Realita byla, ale mnohem příjemnější. Svítilo sluníčko a byla příjemná teplota. Problémy s parkování nás stály skoro hodinu. V tu chvíli jsem ještě netušil, jak moc mi bude ztracený čas chybět na konci dne. Cesta okolo plavebního kanálu bývá obvykle dobře upravena. Vyrážíme přes Raškov a Rossbach směrem na Jelení vrchy. Cesta je bohužel vystlána hlubokým sněhem a psi do něj zapadají skoro až po břicho 🌨. I přesto se pesáci snaží držet tempo, ale stojí je to hodně sil. Míjíme horní portál Schwarzenberského kanálu a pokračujeme na Rosenauerův pomník. Tempo výrazně klesá. Čas neúprosně utíká a my nabíráme velké zpoždění proti plánu. Je půl druhé. Přijíždíme na Rosenauerův pomník. Psi ulehají do sněhu a během chvíle usínají. Mají toho dost 🥱. Musím se rozhodnout co dál?. Obrátit a stejnou cestou se vrátit zpět? Nebo pokračovat podle původního plánu na hřeben Trojmezí, kde by mohla být lépe upravená trasa? Každopádně musíme směrem na hřeben zdolat 500 výškových metrů. Rozhoduji se spíše pod své intuice než podle rozumu. Budeme pokračovat směrem na Trojmezí. Tuším, že nás nečeká lehká cesta, ale vidina lepší trasy po hřebeni je lákavá. Začínáme stoupat. První kilometr je až příliš lehký. Opět se ozývá to nepříjemné lechtání v žaludku. Zatáčíme na pravou ruku. Vjíždíme do koryta potoka. Alespoň tak mi připadá cesta dál. Začínám si nadávat: „co jsem si to zase vymyslel“. To jsem ještě netušil, co nás čeká dál. U hraničního patníku jsme se na chvilku zastavili. Cesta se zde láme doleva a prudce se zvedá. Dech je čím dál více slyšitelný. Psi táhnou naložené saně statečně. Snaží si razit cestu kupředu. Teď už se opravdu boří až po břicho do sněhu. Padají a zase se zvedají a jdou vpřed 😥. Hlavně kluci vzadu to mají opravdu těžké. Vždy 10 až 15 metrů. Zastavit. Vydýchat. Zase kupředu. Jde to strašně pomalu, ale bojujeme. Občas se saně zaklíní o kořen nebo kámen schovaný pod sněhem. Snažím se saně uvolnit a sám zapadávám až po pas do té bílé peřiny. Je mi těch chlupáčů líto. Oddaně táhnou kupředu. Cítím k nim náležitou hrdost ❤❤❤❤. Konečně jsme na holém návrší. Ještě kousek a z mlhy vynořuje restaurace na Trojstoličníku. Jsme nahoře. Stáváme se nečekanou atrakcí německých turistů. Na vetší odpočinek není čas. Čas. Ano, čas se teď stává naším nekompromisním soupeřem. Hodiny ukazují půl třetí. Zbývají nám tak dvě hodině světla. Je třeba pospíchat. Trať na hřebenu směrem na Trojmeznou, je naštěstí udusán turisty. Cesta je tak mnohem rychlejší. Mlhu vystřídalo opět slunečné počasí. Jsme odměněni krásnými rozhledy. Osamoceni projíždíme po zvlněném hřebenu lemovaného pahýly stromů. Míjíme jen několik německých turistů na sněžnicích. V odpoledním slunci vypadá hřeben mezi Trojstoličníkem a Plechým jako zakletá pohádková země 😎. Pesáci jsou už z celodenní námahy hodně unavení. Děláme kratší přestávky, při kterých fotím, tu krásu kolem. Dojíždíme na Plechý. Je jasné, že celý plán dnes nedokončíme a je třeba ho upravit. Nebudeme pokračovat přes Hraničník na Smrčinu, napojíme se na Rakouskou cestu, která nás zavede zpátky k autu. Dopouštím se, ale vážné chyby😔. Míjím cestu na hřeben a spouštím se se spřežením po strmém úbočí Plechého směrem do Rakouska. Člověk nesmí ztratit koncentraci ani na okamžik. Tato chyba z nás vysává poslední fyzické i psychické síly. Uvízli jsme uprostřed stěny plné hlubokého sněhu a protkané kamennými poli a padlými stromy 🥵. Snažím se zachovat klid a zorientovat se. Díky mapové aplikaci odhaduji směr, kterým se máme vydat. Počasí se zhoršuje a světla povážlivě ubývá. Psi jsou na pokraji sil . Vydávám se prošlapávat cestu před spřežením. Zapadávám až po pás do sněhu a tak se snažím plazit. Bojujeme o každý metr. Konečně se v průseku lesa objevuje lesní cesta. I psi ucítí blízkost civilizace. Ještě několik minut se pereme se závějemi, než konečně stojíme na lesní cestě. Stáje ještě nemáme vyhráno, ale „pevná půda“ pod nohami nám dává zase opět pocit jistoty. Tedy jistota je jedna. Jsme v Rakousku. Na hranice nám zbývá cca 6 kilometrů. Již se hodně šeří. Sníh naštěstí odráží více světla. Nechávám jít spřežení vlastním tempem. Už nemáme kam spěchat. Do Čech se vracíme již za tmy. Cesta přes Říjiště je naštěstí projeta sněžnými skútry. Psi nabírají opět na svižném tempu. Jako by neměly v tlapkách 40km a převýšení 800m. Začíná mi být nepříjemná zima, v mokrých botách mi začínají, mrznou nohy. Spřežení zatočí doleva a žene se lesem dolů z kopce. Dole mezi stromy problikává světlo. Jsme zpátky v Lázu. Psi zastavují přímo u auta s vozíkem. Postupně je uvolňuji z postrojů. Trocha mazlení. Dnes to byl den hrdinů, těch čtyřnohých. Únava je, ale příliš velká. Hledají, kde by si mohli odpočinout. Ukládám je do boxů. Převléknu se do suchého oblečení. Vezmu misku s vodou a obejdu ještě jednou všechny psy. Žádný se nenapije. Chtějí spát. Z vaku saní vyndám láhev Coly. Uvědomuji si, že jsem celý den nejedl. Toasty, které jsem si udělal k obědu, jsem dal cestou psům. Celou cestu jsem pil jen tu zatracenou Colu. Teď už v ní zbylo pouze po dně. Přiloží lahev ke rtům. Slyším, jak se v lahvi přesypává ledová tříšť. Zmrzla. Naštěstí mám ještě termosku s čajem. Ztěžka sedám do auta. Čekají mě ještě tři hodiny cesty domů. …“ To byl ale krásný den viď Tomáši“… a zato všechno může ta černá kočka z Čkyně 🐈